Zápisky z cestování po Japonsku (Honšú a Kjúšú) s 1,5 letým Tadeášem – čtyři týdny na přelomu března a dubna 2010.
Tokyo, Kjóto, Nara, Udži, Kumamoto, Aso, Kagošima, Sakuradžima, Čiran, Kirišima džinža, Ebino kógen, Mijazaki, Ibii, Udo-džingú, Obi, Beppu, Usuki, Japonské moře, Cuwano, Macue, Tottori, Okajama, Hirošima, Iwakuni, Mijadžima, Cumago, Magome, Alpine Route, Džigokudani, Macumoto, Bandai Asahi, Aizu Wakamacu a Tokyo
Jsme v Kjótu, hurá
Vypravili jsme se do Japonska po šesti letech od mého posledního pobytu v Tokyu. Za tu dobu se změnilo spoustu věcí – vystudovala jsem Japonská studia na FF UK, bakalářské zkoušky jsem skládala s docela velkým břichem a čtyři měsíce poté přivedla na svět našeho prvorozeného syna Tadeáše.
Japonsko je pro mě srdeční záležitost, a tak hned jak to bylo možné, jsme si sbalili batohy, kočárek a vyrazili.
Tadeáš dlouhý let přečkal v pohodě, zvládli jsme ho zabavit, takže ani po letadle moc nepobíhal. Po přistání v Tokyu jsme se zdrželi u úředníků kvůli mému minulému pobytu (více detailů příště), všechno jsem ale zdárně v japonštině vykomunikovala.
Když nás pustili do země, vyřídili jsme si JR pasy – jízdenky na vlakové a autobusové spoje – akorát včas, abychom stihli vlak do Kjóta s přestupem v Šinagawě.
První obentó nám Tadeáš skoro všechno snědl i přesto, že v krabičkách byly některé kousky velmi zvláštního vzhledu a konzistence. Samozřejmě absolutně lahodné.
V Kjótu teplota kolem 9 stupňů, trochu zataženo, navečer se rozpršelo, rjokan rodinný, s malým množstvím pokojů, naše místnost je neobvykle prostorná, Tadeáš nadšený. Nebudeme zastírat, že my také. Na úspěšný vstup do země jsme si připili sake.
Sakury začínají kvést, rozpuk nás teprve čeká.
Samui (chladno)
Přestože sakury, magnolie, macešky, krokusy, narcisy i jiné kvítí už pučí, dnešní den vypadal spíše jako zimní. Foukal studený vítr, teplota se pohybovala kolem pěti stupňů a když zašlo sluníčko, klepali jsme kosu. K večeru začal padat déšť se sněhem, který se během večera přeměnil na sněhovou vánici. Zítra má být ale o poznání lépe.
Jetleg zatím moc nepociťujeme, Tadeáš spí jak má, ráno dokonce vyspával do půl jedenácté. Trápí ho ale zuby, takže se často budí s pláčem, naštěstí máme kouzelnou mastičku, která ho většinou uklidní. Asi mu ještě přitížil včerejší pád, při kterém si spodními zuby roztrhl kus dásně v místě, kde mu zrovna roste zub.
Bydlíme nedaleko Gionu a Pontočó, starobylých čtvrtí, které jsou nejzajímavější v noci, protože je tu spousta nočních podniků, ale i ve dne mají své kouzlo. Domečky jako ze starých samurajských filmů, mosty a můstky, kvetoucí sakury a občas i nějaká gejša či maiko. Po cestě máme parádní tržnici Nišiki s jídlem, oblečením, cetkami a jinými věcmi, kde může člověk strávit neomezeně času a nenudí se.
Do herny pačinko nás s Tadeášem nepustili, přestože spal v kočárku. Ani spící dítě nesmí být v herně pro dospělé. Těšíme se na teplejší počasí, prý celou zimu skoro nesněžilo, máme štěstí, že to můžeme zažít na jaře na vlastní kůži, ale jeden den by nám klidně stačil.
Stříbrný nebo zlatý?
Měli jsme v plánu navštívit Zlatý pavilón – Kinkakudži, nicméně moje znalosti japonštiny od bakalářek značně poklesly, takže jsme místo něj navštívili Stříbrný pavilón – Ginkakudži (rozdíl v jednom znaku, v jednom písmenu). Ginkakudži byl v plánu také, ale na jiný den.
Nevadí, rychle jsme se přeorientovali, pojedli pod rozkvetlými stromy a vydali se tam, kam nás odvezl nacpaný linkový autobus. Počasí se dost vylepšilo, celý den svítilo sluníčko a sakury se na něm vyhřívaly jako ještěrky.
Stříbrný pavilón, hlavně tedy okolní zahrada, nás nadchnul, pozorně jsme sledovali přesnost linií uhrabaného písku, pestrost mechů, položených v různých obrazcích, nádhernou, jakoby nahodilou, nicméně absolutně propracovanou kompozici stromů, keřů a detailů z bambusových stonků a ty kameny…. No paráda, to umějí jen Japonci!
Pak „filozofickou stezkou“ k dalším chrámům a klášterům, Tadeáš řádil, obveseloval Japonky i Japonce, kteří se s ním fotili, dávali mu rýžové sušenky, sladkosti, takže oběd jsme mohli vynechat a obdivovat další a další zahrady, parky, sakury. Velmi jsme si užili svatyni Tošógú, kde je příjemná meditační zahrada, Tadeáše si tu oblíbily tři starší Japonky a věnovaly se mu delší dobu, cpaly ho sušenkami a mně připravily maču.
Překonali jsme dnes s kočárkem hodně schodů, nejvíc však k chrámu Kijomizudera, postaveném na velmi vysokých dřevěných nosnících. Sakury zde teprve začínají kvést, ale za pár dní to bude kvetoucí ráj.
Na zpáteční cestě zastávka na nejlepší rámen v našem životě, asi protože to byl náš první. Tadeáš by nám nejradši snědl obě porce.
Potřebujeme mech, hodně mechu
Stihli jsme toho i přes pozdější vstávání hodně, nejdřív Nara, pak Udži. V Naře spousta jelínků, bronzový Buddha v Tódaidži je opravdu úžasný, pak lampy kasugy – tisíce – v chrámu Kasuga – mech dělá hodně. Máme v Čechách na chatě japonskou zahradu a mech ještě chybí, chvíli si počkáme, ale on naroste.
Pagodky, jezírka, Tadeáš nakládal před Narskou pětipatrovou pagodou kamínky do autíčka, kolem chodily Japonky a říkaly kawai, kawai (nejčastější slova, která tu slýcháváme – tedy roztomilý, roztomilý).
Pak neplánovaně do Udži, města prince Gendžiho a chrámu Bjódo-in, kolem řeky s břehem porostlým alejí rozkvetlých sakur. Tadeáš celý den nespal, ve vlaku ale vytuhnul, tak jsme toho využili a zastavili se na teppanajaki – ve speciální restauraci, kde každý dostane maso, ryby, zeleninu (podle toho, co si objedná) a griluje vše dohromady s marinádou na grilu, který má zabudovaný ve stole. Je to docela zábava, nejchutnější byly zaručeně krevety.
Mokrá suchá zahrada
Před cestou se nás mnozí ptali, proč necestujeme raději bez Tadeáše, abychom si výlet pořádně užili. Už v Praze nám však bylo jasné, že bez Tadeáše neodjedeme. Teď navíc zjišťujeme, o co všechno bychom se ochudili, kdybychom ho neměli sebou. Japonci velmi milují děti, ty neasijské jsou ještě více ve středu pozornosti, speciálně na venkově a na malých městech. Tadeáš nám otevírá dveře ke komunikaci s babičkami, dědoušky, prodavačkami, policisty, hlídači, pokladními a téměř všemi, se kterými přijdeme do styku.
Vůbec si neumím představit, že by tu nebyl s námi, mimo pár chvil, kdy sedí lehce otrávený v kočárku, jinak vypadá, že si to tady hodně užívá. Co se týče jídla, máme štěstí, že miluje rýži (i suchou), takže když je nejhůř, odbudeme ho rýžovými sendviči a je vystaráno. Rýžové sušenky, ryby, mořské plody, tofu a miso polévky má také v oblibě, někdy to vypadá, jakoby se v Japonsku narodil. Všeobecné veselí vzbuzuje jeho chuť na pickles – různé nakládané zeleninky, které většinou dětem nechutnají.
Dnes celý den pršelo, ale bylo krásně teplo, tak jsme obešli celou plánovanou trasu – chrám Ninnadži, zahradu Rjóandži s nejznámější kamennou zahradou na světě, kterou jsme se inspirovali i my, a konečně i Zlatý pavilón – Kinkakudži. Za Ninnadži jsme našli zapomenuté zákoutí s kamenným mostem, chrámečky, bambusy, soškami a svatyňkami, byli jsme tu jediní a to mělo v přelidněném Kjótu své kouzlo.
Rjóandži nezklamala, je to opravdu velká nádhera, kdo neviděl, neuvěří. Pak okonomijake – speciální japonské palačinky naslano, které si každý sám smaží na plotýnce na svém stole.
I přes silný déšť ve Zlatém pavilónu turisté přetékali přes vyznačené trasy, a my byli rádi, že jsme si tuhle „památku“ mohli odškrtnout a jít. Pak ještě náhodný výstup z autobusu směřujícího do centra – chrám Tenmangú pod plně rozkvetlými sakurami.
Hrad Nidžó zavírá v pět, ale už po čtvrté tam nepouštějí, tak jsme ho obhlédli zvenku a vydali se domů. Od té doby v rjokanu Tadeáš zvoní na všechny zvonky a řádí s Harunou a my máme havaj.
Kumamotský hrad
Dnes jsme se posunuli zase dál od Tokya – do Kumamota na Kjúšú. Celkem neradi jsme se rozloučili s Kaori, naší paní domácí v Kjótu. Tak jsme si to tam oblíbili, že se ještě na dvě noci vrátíme. Kaoriny děti si nádherně s „Tadačanem“ hráli, vůbec mu nevadilo, že jsme v jiné místnosti.
Z přesunu jsme měli trochu strach, protože v jednom z šinkanzenů, kterým jsme dnes jeli, jsme vyfasovali místa v „tichém vagónu“. Naštěstí byl plný cizinců a dětí, takže nikdo neměl tendence nás napomínat, i když byl Tadeáš občas trochu hlučnější. S chlapečkem sedícím na vedlejším sedadle si vyměňoval hračky, tak se po většinu času zabavil.
V Kumamotu na nádraží na nás čekal náš ubytovatel. Bydlíme v malém domečku, ve kterém jsou jen tři pokoje pro hosty, kromě nás tu nikdo není, na zahradě pobíhají dva nádherní plyšoví psi „šiba“, stejného chová doma má kamarádka Petra, která má prsty v tom, že jsme nakonec do Japonska odjeli.
Ubytovatel nás odvezl zpátky do města a my se vydali na Kumamotský hrad, jeden ze třech největších v Japonsku. Bohužel ten původní ze 17. století byl zničen roku 1877, takže zde stojí jen replika. Ale i tak je úchvatná. Sakury jsou ještě rozkvetlejší než v Kjótu, přece jen je tu tepleji a jaro sem přichází dříve.
Tadeáš přes den neusnul a k večeru byl dost rozladěný, nakonec nám usnul až kolem sedmé hodiny, tak jsme si šli dát v klidu rámen do restaurace a pak pěšky domů. Domeček, ve kterém bydlíme, je na kopci a je z něj nádherný výhled na osvětlené město.
Připáleni na sopce Aso
Z Kumamota na sopku Aso jede vlak lehce přes hodinu, už samotná stanice se nachází v sopečném kráteru, který patří k největším na světě. Je tu i několik vesnic a spousta rýžových políček. Od nádraží se jede autobusem a ještě lanovkou k činnému kráteru Naka dake. Jsou tu senzory, které měří stupeň škodlivin v kouři. Podle nich se řídí, zda se mohou návštěvníci přiblížit až k okraji nebo musí zůstat v bezpečné vzdálenosti.
Když jsme dorazili nahoru, cesta byla otevřená jen na vyhlídku, k okraji se nesmělo, ale chvíli jsme se tam zdrželi a po nějaké době cestu otevřeli. Sirné páry a plyny jsou dost intenzivní, skoro všichni pokašlávali, Tadeáš se smál.
Nahoře dost profukuje, a protože nadmořská výška je kolem 1600 metrů nad mořem, je tu i docela zima. Měli jsme štěstí, že svítilo sluníčko, protože jinak bychom promrzli na kost. Akorát jsme se zapomněli namazat opalovacím krémem a tak jsme se trochu připekli.
Pod Naka dake jsme se procházeli sopečným popelem, lávovým polem a lávovým řečištěm. Kameny mají různorodé barvy, z podloží stoupá pára.
Užili jsme si příjemný trek s Tadeášem v nosítku, dolů jsme šli pěšky podél lanovky, kolem lovců divokých prasat a okolo dvou jezer, autobusem pak zpátky přes Aso do Kumamota.
Ještě nám zbyl čas na nádhernou zahradu s jezírkem Suizendži.
Prach jsi a v prach se obrátíš
aneb docela obyčejný japonský den
Neděli jsme ponechali odpočinkovou – dopoledne jsme se přesunuli do Kagošimy, města s úžasným výhledem na stále činnou sopku Sakuradžimu, která původně ležela na ostrově, ale po jednom výbuchu se spojila s pevninou a utvořila poloostrov. Nejdřív jsme se ubytovali v příjemném rjokanu, pak vyrazili na báječné kaitenzuši – rotující suši – čerstvé a neskutečně dobré.
Odpoledne jsme se nechali převézt lodí na Sakuradžimu a vyšli si na dvouhodinovou procházku po členitém pobřeží, plného obrovských černých sopečných balvanů, nízkých borovic a sakur. Za celou dobu jsme potkali jen pár rybářů a sběračů mušlí.
Kouřící kráter stále vypouští do ovzduší popel a drobné částečky černého písku. Během chvilky jsme měli na sobě tenkou vrstvičku. Je to podobný pocit, jako když na vás padají mikroskopické vločky sněhu, které ovšem nestudí. Částečky jsou všude, skřípou mezi zuby, škrábou v očích, usazují se v uších. Tadeáš ležel přes hodinu v kočárku a když se probudil, byl posetý černými tečkami.
Pak jsme se vystřídali v onsenu s výhledem na Kagošimu, děti sice dovnitř mohou, ale bylo to trochu komplikované, protože voda je zde velmi horká, což by se Tadačanovi moc nelíbilo. Aspoň se mezitím vyběhal v parku na pobřeží, kde si v horkých pramenech lidé máčejí nohy. Nazpátek jsme přejeli trajektem do Kagošimy a užili si poklidný večer se sake.
Za samuraji do Čiranu
Původně jsme chtěli navštívit národní park Kirišima, nicméně v tomto období tam jedou jen čtyři autobusy týdně a navíc je to tam prý teď nebezpečné. Místní sopka má zrovna erupční periodu, cesty jsou po zimě rozmoklé, a tak jsme změnili plány a vydali se do Čiranu.
Cestou z Kagošimy je k vidění spousta čajových plantáží – čiranský čaj je velmi kvalitní. Příroda je úplně jiná než dole u moře, členité kopce pokrývají husté porosty stromů různých barev a tvarů, bambusů, borovic a nám neznámých druhů.
Čiran je kouzelné horské městečko, zabudované do přírodní scenérie. Je význačné tím, že se zde nachází sedm samurajských zahrad v původní podobě nebo jen lehce změněné.
Každá zahrada je jiná, všechny stojí za vidění, kameny ztělesňují hory, skály, mosty, vodopády, vše doplňují keře azalek a dalších nádherných rostlin, z nichž mnoho zrovna kvetlo.
V poklidném altánku u potůčku s malým vodním mlýnem jsme pojedli, Tadeáš si pohrál s místními dětmi a hračkami z krámku s použitým zbožím. Po návratu do Kagošimy jsme si prošli další část města a povečeřeli jsme v uzoučké restauraci, která servíruje výborné kareraisu (indické kari po japonském způsobu).
Japonsko japonským stylem cestování
Z Kagošimy jsme odjeli do stanice Kirišima džingú, smířeni s tím, že se podíváme jen do svatyně Kirišima džindža uprostřed lesa a do Ebino-kógen se nedostaneme, protože tam nic nejede. Kupodivu jsme na nádraží zjistili, že můžeme jet vyhlídkovým autobusem, který jede jak ke svatyni tak i k Ebino kógen. Byl to ale takový japonský maratón – zastavit, vyfotit a jet dál. Obrázek o Kirišimě jsme si ale jakž takž udělali.
Svatyně je celá do oranžova, honosí se barevnými dřevořezbami a je zasvěcená princi Ninigiovi, postavě z japonské mytologie. Pak následovalo dlouhé stoupání ostrými zákrutami, další zastávka na parkovišti, výchozího bodu na treky na vrcholy sopek Naka dake a Takačiho no mine. Stihli jsme jen kousek lesa a pak zase do autobusu, ten pak pokračoval kolem jezera Fudó, nejmenšího ze tří sopečných tyrkysově modrých jezer a pak poslední zastávka byla v Ebino.
Všude tak maximálně dvacet pět minut na rozchod. Bohužel tento autobus jezdí jen jednou denně, tak tu člověk ani nemůže pobýt déle. Zpátky k nádraží jsme se dostali ještě s jedním přestupem na linkový autobus, nicméně asi minutu potom, co odjel vlak do Mijazaki. Další jel až za dvě hodiny.
Čas jsme nakonec dobře využili, uspořádali jsme si opulentní piknik, sluníčko pražilo, tak jsme konečně mohli vytáhnout žabky a trička s krátkými rukávy. Po jídle jsme se vydali podél kolejí a kousek za nádražím narazili na partu japonských babiček (a jednoho dědy), hrajících hru podobnou kriketu, petanqu a golfu dohromady. Hned jsme dostali svůj míček a hůl a Petr s nimi odehrál několik koleček. Byla to celkem zábava.
Já se mezitím snažila uspat Tadeáše v nosičce, protože denního spánku se mu nedostává a bývá díky tomu docela unavený a mrzutý. Po nějaké době jsem to vzdala a vypustila ho na hřiště. Pravidla nepochopil – míčky se snažil sbírat a do hry vnášel zmatek. Naštěstí jsme už museli zpátky na nádraží, dvě hodinky utekly jak voda.
V Mijazaki jsme se ubytovali v business hotelu, našem zatím nejlevnějším a zároveň velmi příjemném ubytování. Je tu veškerý servis a koupelna na pokoji. Večerní procházka podél řeky do centra města, k večeři udon a rychle uložit malého unaveného turistu.
Ibii – největší japonská „díra“
Udo-džingú – svatyně s velkým S
Obi – hrad nehrad
Probudili jsme se do deštivého rána, takže naplánovaná pláž v Aošimě nezněla jako ten nejlepší nápad. Posnídali jsme v hotelu japonskou snídani a vydali se vlakem do svatyně Udo. Mohli jsme jet autobusem už z Mijazaki, ale cestu jsme naplánovali pestřejší – chtěli jsme poznat i pravý japonský venkov a to se ve vesnici Ibii, kde jsme přesedali z vlaku na autobus, povedlo.
Zatím největší japonská díra, ve které jsme byli – vlak otevřel na nádražíčku dveře jen v předním vagónu, málem jsme nestihli vystoupit. V budově nádraží si už dlouho nikdo lístky nekupoval – čekárna slouží jako skladiště. Vesnice se skládá z pár domků, hřbitova, nějaké továrničky, pláže a dvou luxusnějších domů. Kdyby u zastávky autobusu nestály dva automaty s pitím, mohlo by se zdát, že jsme se ocitli v minulém století. Tadeáš spal, tak jsme se proběhli po pláži a pak už jsme vyhlíželi autobus.
Do Udo džingú už to byl jen kousek, v autobuse jsme seděli kromě řidiče úplně sami. Po cestě jsme mohli pozorovat „ďáblovy valchy“ – kamenné kaskády v moři (nejspíše sopečného původu).
Od zastávky je to ještě asi kilometr, svatyně leží na neuvěřitelně krásném místě – schovaná v jeskyni na útesu u moře, všude kolem jsou pískovcové skály s kusy sopečných kamenů, moře je omývá do zajímavých tvarů.
V jednom kameni pod svatyní je vymletý kruhový otvor s vodou, do kterého se návštěvníci snaží trefit speciálními keramickými kamínky s vyrytými znaky. Pokud se trefí, mělo by jim to přinést štěstí. Petr se trefil, já ne, ale za rodinu snad jeden stačí.
Ze svatyně se linuly zvuky flétny a bubnu taiko. Tadeáš ťapal skoro celou dobu sám, téměř už nepršelo a lidí tu bylo pomálu. Na zpáteční cestě jsme si koupili místní specialitu – malé oranžové citrusové plody, jmenují se kanki a chutnají jako kumquaty s mandarinkami dohromady.
Potkali jsme první volně žijící japonskou opici, která se promenádovala po parkovišti, jedna Japonka ji ale vyplašila, tak jsme si ji nestačili prohlédnout zblízka.
Při čekání na autobus ve vesnici se s námi dal do řeči 75-letý děda, ukazoval nám svůj dům, říkal, že je postavený ze stoletých trámů, dům měl nádhernou střechu, takové bývají na japonských hradech – ve špicích měly prohnuté ryby. Děda měl plnou garáž i náklaďáček dalších, nám neznámých citrusových plodů – tentokrát žluté barvy – chutí připomínající grep s citrónem, dal nám jich pár na ochutnání.
Autobus nás dovezl do Obi, kam jsme se šli podívat na ruiny hradu. Zajímavé bylo, že vstupné stálo 600 jenů, většina památek stojí 500 a to je většinou na co koukat – Zlatý pavilón, Rjóandži, samurajské domy v Čiranu, tady však vlastně nic nebylo. Jen muzeum s exponáty z doby Edo, původní schody a podezdívka hradu a dva samurajské domy. Ale i přesto jsme si to užili.
Odchytil nás tam jeden Japonec, který se stará o webovou stránku propagující město Obi a hrad především, a fotil nás na různých místech – v cedrovém háji, pod sakurou, u střílen atd. Fotky prý budou mít čestné místo na webu, tak uvidíme.
U nádraží jsme objevili ministánek (otevřený v malé dodávce) s takojaki – knedlíčky s chobotnicemi, chutnaly i Táďovi.
Večer poklidný.
Beppůůůůů
Naše tříhodinová cesta vlakem do Beppu utekla jak voda, povedlo se nám Tadeáše uspat, tak jsme se mohli kochat okolní krajinou, která je v těchto místech opravdu nádherná.
Zalesněné kopce, spousta řek, říček, kaňonů, rýžových políček, vesniček, svatyní a hřbitůvků, čas od času se ukáže moře.
Sluníčko dnes svítí naplno, ale vzduch je chladný, takže jsme zase vytáhli teplejší oblečení.
V Beppu jsme se nejdřív vydali na pláž, kde jsme nakrmili hladového synka, poté si pohrál v písku, a pak jsme nasedli na autobus a odjeli do čtvrti Kannawa, do vynikajícího ubytování v rjokanu Jokoso. Můžeme využívat zdarma i několik onsenů, některé přímo v rjokanu, jiné o pár set metrů dál. Akorát internet je zde pomalý a placený, což jsme doposud nezažili.
Beppu je vyhlášené tím, že celým městem protékají horké prameny, na mnoha místech musí být pára odváděna průduchy ven. Když procházíte městem, všude kolem vás to syčí, páří a bublá – z kanálů, okapů, rour a rourek. Japonci sem často jezdí odpočívat, je to obrovský lázeňský rezort.
My jsme se hned vydali na dvě z devíti vroucích pekel – džigoku. Na Umi džigoku s krásným, světle tyrkysovým jezírkem, plným vroucí vody (ve kterém si návštěvníci vaří vajíčka). Obklopuje ho zahrada, kvetoucí sakury, skleník s lekníny a vzácnými orchidejemi.
Dále jsme navštívili Oni iši džigoku s šedým bublajícím bahýnkem a v horkém prameni jsme si dali koupel nohou, Tadeáš si je chvíli také máchal. Pak jsme zašli do onsenu, který spadá pod náš rjokan, a protože v něm nikdo nebyl, mohli jsme ho využít celá rodinka. Jinak musí chodit ženy a muži odděleně. Tadeáš si hrál s lavórky a nádobkami a my se zatím marinovali v horkém prameni.
Je to osvěžující, ale i dost unavující, člověk je pak zralý na spaní. Tadeáš ale vyžaduje další program a hlavně jídlo! Tak jsme nakoupili spoustu ingrediencí, abychom si z nich uvařili večeři v páře z horkých pramenů, které protékají kuchyní.
V kuchyni je několika děr, zakrytých dřevěnými poklopy, z nichž neustále stoupá pára, která uvaří např. vajíčka za deset minut, stejně jako při vaření ve vodě. Takové vaření je rychlovka, zábava, výsledkem je moc chutné a čerstvé jídlo. Vařili jsme listovou zeleninu, kterou ani neumíme pojmenovat, masa, krevety, japonské houby, tofu, miso. I Tadeáš byl nadšený. Večer ještě další koupel v onsenu, sake a pohoda jazz.
Usuki
V pátek jsme se vzbudili do deště, během dne ale poprchávalo jen trochu. Vydali jsme se z Beppu na výlet do Usuki, kde se zachovali ve skalách a hlavně v sopečných vyvřelinách vytesaní Buddhové.
Autobus od nádraží v Usuki jel až za hodinu a půl a tak jsme šli prozkoumat městečko. Je tu pár zachovalých starých domů, pěkný chrám, ve kterém jsme se procházeli sami a poslouchali dlouhý dozvuk zvonu, na který zvonil Tadeáš.
Šli jsme pak okolo jednoho otevřeného domu, původně kláštera, a dámy, které v něm seděly, nás pozvaly na čaj, sladkosti a výstavu miniaturního keramického světa. Jednou z nich byla i sama autorka. Chvíli jsme pokonverzovali, tvorbu jí pochválili a po cestě na zastávku jsme ještě navštívili třípatrovou pagodu.
Autobus nás dovezl až do areálu kamenných Buddhů, dali jsme si rychlý oběd – tři různá menu – servírka se divila, že to všechno sníme, Tadeáš se ale nezdá, jí skoro jako dospělý. Nenechali jsme ani zrnko rýže.
Buddhové jsou vytesaní na několika místech, jsou zastřešení do jakýchsi otevřených svatyní, aby lépe odolávali vnějším vlivům, sopečný kámen je totiž měkký a snadno se poškodí. Abychom unikli velké skupině turistů, šli jsme nahoru do prudkého kopce bambusovým hájem, kolem malého lesního hřbitova.
Cesta není na mapkách vyznačena, ale je tu mimořádně pěkná příroda a hlavně nikde nikdo. Jedna starší Japonka si oblíbila Tadeáše a koupila mu rýžové knedlíčky s fazolovou pastou. Tadeáš jí její laskavost oplácel tím, že jí neustále kradl hůl.
Na zpáteční cestě vlak do Beppu přesně navazoval na autobus, tak jsme neměli žádné prostoje. Samozřejmě, že jsme po návratu zamířili do našeho rodinného onsenu, abychom prohřáli kosti.
Při nakupování ingrediencí na parní vaření jsem si připadala jak vařená kreveta (z onsenu vždycky vylezu s úplně rudým obličejem a chvíli trvá než to zmizí). To je pro Japonce zajímavý jev, oni totiž nerudnou. Všechno jsme nasázeli do pařníků a během chvilky servírovali a skvěle si pochutnali. U onsenu v rjokanu jsou vyhrazené hodiny pro muže a pro ženy.
Ženy mají večer od sedmi do devíti. Už včera jsem to sotva stíhala a dnes jsem tam vběhla pět minut před devátou. V šatně byly něčí šaty, ale v onsenu nikdo nebyl. Tak jsem tomu nevěnovala velkou pozornost, Petr mě nabádal, ať nepospíchám, že tam určitě žádný muž nepřijde přesně. Jak jsem se ale lekla, když z malých dvířek, kterých jsem si před tím nevšimla, vylezl Japonec. Bylo za minutu devět a on seděl v páře, ze které chtěl vylézt zpátky do onsenu. Zda-li to spletl on nebo já, nevím, ale protože byl čas odejít, rychle jsem se sbalila.
Až pak jsem zjistila, že vedle je ještě jeden onsen, který má hodiny prohozené, takže ženy mohou po deváté tam. Tak jsem si zalezla tam, v klidu si to užila a odnikud už žádný Japonec nevylezl.
Cuwano
V sobotu ráno jsme naposledy napařovali zeleninu a vajíčka v Beppu – poslechli si na hlavním nádraží nadšené hlásání Beppůůů, Beppůůů, Beppůůů a odjeli směrem na Cuwano.
Vystoupili jsme nakonec tři zastávky za Cuwanem, protože se nám nechtělo budit Tadeáše, který spal na sedačkách a denní spánek potřebuje jako sůl. Byla to další japonská „díra“, od vlaku je to asi jen dvacet minut k příjemné pláži Japonského moře.
Takhle přesně jsem si ho představovala a částečně i pamatovala z tátových fotek. Malé i větší skalnaté ostrůvky, které jsou místy porostlé stromy, nejčastěji borovicemi, průzračná modrá voda a nikde nikdo. Bylo docela velké teplo, tak jsme Tadeášovi všechno svlékli, aby si pohrál ve vodě a v písku. Voda na něj byla studená a v písku bylo moc kamínků, ale i tak vypadal, že ho to baví. Nicméně jsme to asi přehnali, v noci kašlal a měl náběh na laryngitidu.
Pak už jen přesun do Cuwana, dnešní den byl spíše cestovní než poznávací. Paní domácí nás bez předchozí domluvy čekala na nádraží, ubytování je v malém, milém rjokanu v obrovském pokoji se dvěma místnostmi a krásným výhledem na hory. Konečně jsme zažili večeři v rjokanu o několika chodech, Tadeáš dostal pískací židličku, takže trochu rušil ostatní hosty, ale ti to nedávali na sobě znát.
Večerní ofuro, sake a pickles. Ve městě je úplné ticho, jakoby se zítra nemělo nic dít (a nebo právě proto). Jen u nás v pokoji bzučí dvě velké ploštice houpající se na lampě.
Jabusame
– lukostřelecká slavnost
V neděli nás zase vzbudil déšť a tentokrát nás provázel až do odpoledne. Paní domácí nám naštěstí půjčila deštníky, což nám výrazně zpříjemnilo pobyt venku. Prošli jsme se kolem samurajských domů, kolem palíren a prodejen sake a nemohli jsme minout kanály s plovoucími barevnými kapříky.
Prý jejich počet několikrát převyšuje počet obyvatel Cuwana. Paní domácí nás odchytla na ulici a nabídla nám odvoz na místo konání lukostřelecké soutěže – Jabusame.
Původně jsme tam chtěli dojít pěšky, ale nakonec jsme se nechali přemluvit, hlavně kvůli k počasí. Účast diváků byla díky dešti menší než bývá zvykem, což bylo ale příjemné, protože jsem našli dobré pozorovací místo.
Pršelo dlouho a dráha, ve které koně s lukostřelci běželi, byla velmi rozbahněná. Když se kůň hodně rozběhl, stříkalo bláto na všechny strany. Někteří fotografové si chránili foťáky rozmanitými igelitovými oblečky. Účelem hry je na běžícím koni ve velké rychlosti zasáhnout šípem tři dřevěné terče. Terče jsou celkem blízko u sebe, což způsobilo, že někteří soutěžící stěží zasáhli jen ten první a na další dva ani nestihli nové šípy vytáhnout.
V letáku, který jsme na soutěži dostali, se píše, že počátek pořádání těchto klání se připisuje císaři Kinmeiovi – někdy kolem roku 552. Je to jediná soutěž ve lukostřelbě z hřbetu koně, která se zachovala v Japonsku v původní verzi. Kostýmy mají velkolepé, vypadají opravdu jako ve starých samurajských filmech. Soutěžící si odnesli na sobě vrstvy bahna, protože museli dráhu procházet i bez koní, obutí do žabek nebo dřeváků geta a speciálních ponožek tabi (s dírou mezi palcem a ostatními prsty).
Tak jako na každé japonské slavnosti, i zde je spousta stánků s jídlem a pitím. My jsme si koupili vzorek sake, které je bílé jako mléko. Je totiž nefiltrované a chutná trochu jinak než čiré, zdá se, že je i silnější.
Po skončení prvního kola jsme se šli projít podél řeky ke svatyni Taikodani inari, která stojí na kopci, ukrytá mezi stromy, cesta k ní je zastřešená tisícem červených bran torií.
Tadeáš na chvíli usnul v nosičce, ale už po cestě dolů volal: auto, auto, tak jsme rychle našli jídelnu, kde bychom se najedli a Tadeáše uklidnili. Pak jsme se zastavili v rjokanu na sušení oblečení a šití (během cesty se už objevily díry na oblečení i na botách, utržené knoflíky, rozbité zipy a bylo zapotřebí s tím něco udělat).
Mezitím přestalo pršet, tak jsme ještě vyrazili do ulic ochutnat různé druhy sake z místních palíren, nejchutnější jsme koupili na večer. Tadeáš dostal od nějakých Japonců krmení pro kapříky, tak jsme je krmili, ale byli už úplně přejedení. Načerpali jsme další inspiraci v okolních zahradách a zahrádkách pro tu naši. Pak už jen večeře – další kulinářský zážitek, ofuro a ochutnávka sake místní výroby.
Macue
Prší celý den. Tadeáš při svém prozkoumávání objevil v našem pokoji čtyři kota a jeden šamisen, tak jsme je samozřejmě vyzkoušeli a zahráli si na ně. Po snídani jsme vyrazili do Macue, kde jsme strávili asi čtyři hodiny.
V samurajské čtvrti jsme si dali soba nudle v nízkém domečku s krásným výhledem na zahradu s jezírkem. Poté jsme zaskočili na Macujský hrad, který má věž ze 17. století, člověk se musí u vchodu zout. Tadeáš běhal a řádil, velké prostory se mu líbí.
Z Macue jsme se pak přesunuli do Tottori, známého svými písečnými dunami – natáčela se zde Písečná žena podle Kóbo Abeho. Zítra se na ně chystáme. Snad nebude pršet. Bydlíme v omšelém minšuku, jsme tu zase sami.
Duny písečné ženy
Ubytování v minšuku v Tottori má už svá nejlepší léta za sebou. Dnes večer budeme zas po dlouhé době bydlet v hotelu, kde je wifi. Hurá.
Dopoledne jsme strávili na dunách u Tottori, je z nich pěkný výhled na moře, některé jsou prý i 90 metrů vysoké. Vyskytují se tu i rostliny, které dokážou růst přímo na písku.
Dnes jsme se zase ujistili o tom, že převážná většina Japonců se řídí poslušně instrukcemi a moc neimprovizuje. Vystoupí na zastávce autobusu – šipky je pošlou k lanovce – tak si koupí lístek a jedou dolů. Když tu trasu jde člověk pěšky, trvá to asi čtyři minuty, výhled z lanovky není téměř žádný, jen vás může za tisíc jenů vyfotit fotograf.
Měli jsme štěstí na počasí, od rána bylo krásně slunečno, což nám vydrželo po celou dobu na dunách. Když jsme odjížděli, zatáhlo se a výrazně ochladilo. Pak zase začalo pršet. Tento způsob japonského jara …
Na oběd teppanjaki a kimči. Pak vlakem do Okajamy s přestupem v Jonagu.
Tadeáš výjimečně spal během dne dvakrát a jeho nálada byla o poznání lepší. Včera u oběda v samurajské čtvrti v Macue vyváděl a vztekal se tak, že jsme docela rychle prchali z restaurace, protože jsme očividně rušili ostatní hosty. Naštěstí díky nosičce se nám teď daří Tadeáše rychle uspat, takže většinu delších přesunů vlakem prospí.
V Okajamě jsme se ubytovali ve velkém hotelu, v docela malém pokoji – 2,5 na 2,5 metru (ale s veškerým potřebným vybavením) a vyrazili na večeři – tentokrát na torijaki a podobné delikatesy. Sake s ďáblem na obalu rychle mizí, zítra nás čeká Okajamský hrad, jedna ze tří nejkrásnějších zahrad v Japonsku a přesun do Hirošimy.
Překrásná Okajamská zahrada a drsná Hirošima
Během noci se dost ochladilo, naštěstí ale dopoledne svítilo sluníčko, takže jsme si Okajamskou zahradu velmi užili. Tadeáš pobíhal po cestičkách i po trávnících, nejvíc ho samozřejmě lákala místa, kam se nesmí. U klecí s jeřáby výskal radostí a zase ztratil lahvičku na pití (už druhou).
Zahrada se právem může pyšnit tím, že je pokládaná za jednu ze tří nejkrásnějších zahrad v Japonsku. Má neuvěřitelně mnoho rozmanitých zákoutí, několikrát jsme vraceli a pokaždé našli něco nového.
Zahrada je koncipovaná tak, aby z některých míst byla vidět hlavní věž Okajamského hradu, tak jsou výhledy ještě o to zajímavější.
Pak jsme se zastavili na nádvoří, hrad má černou barvu a přezdívá se mu „havraní“. Bohužel byl zničen při náletech v červnu 1945, takže je postaven celý znovu a je to poznat. Tadeáš poutal pozornost kolemjdoucích Japonek, je velmi společenský a Japonci zase družní a tak má pořád o zábavu postaráno. Očividně mu dělá dobře, když je středem pozornosti, takže tyhle chvíle rád vyhledává.
Vyzvedli jsme si v hotelu batohy a společně s demonstranty (demonstrovali proti všemu možnému – např. proti americkým základnám v Japonsku) jsme šli směrem na nádraží. Byla to demonstrace typicky japonská – demonstranti šli v zarovnaném zástupu za autem s amplióny, opakovali na povel hesla (nevzrušeným hlasem) a zastavovali pokojně na všech semaforech a čekali až jim padne zelená. Po nějaké době jsme se od nich odpojili, nakoupili si jídlo do šinkanzenu a pospíchali na nádraží. Do Hirošimy trvá cesta čtyřicet minut, tak jsme se rychle naobědvali a už byl čas vystupovat.
V Hirošimě sluníčko velmi rychle překryly mraky a hodně se ochladilo. Do hostelu jsme se dostali rychle, tramvajové linky fungují velmi dobře. Uspali jsme Tadeáše v nosičce a šli se podívat do Mírového parku a na bývalý Průmyslový palác – Hirošimský dóm, projektovaný českým architektem Letzlem. Je menší, než jsme si představovali.
Atmosféra, která je kolem něj, je ale nepopsatelná – dusivé ticho, lidé si mezi sebou jen šeptají, představa toho všeho, co se kolem odehrálo, je neuvěřitelná. Je určitě dobře, že dóm zde zůstal zachován, aby připomněl děsivou hrůzu způsobenou jadernou bombou. O to větší tíseň člověk pociťuje, když ví, že je na světě stále dost zemí, které jaderné zbraně vlastní a mohou je použít.
Šli jsme se také podívat do kruhového památníku, stojícího na místě epicentra výbuchu, to byl hodně silný zážitek, a i do muzea, které různými prostředky demonstruje, jak otřesné to tehdy bylo, aby se lidé vyvarovali dalšího použití této šílené zbraně. Tadeáš vydržel celou dobu spát, což jsme na takovémto místě ocenili. Večeři jsme si uvařili v hostelu – už se nám po vaření občas dost stýská.
Mijadžima, Iwakuni
Dopoledne jsme strávili v Iwakuni, kupodivu zde není k vidění jen „Brokátový most“, který je ojedinělý tím, že má pět oblouků, které jsou vysoké a strmé, takže se přes ně stoupá po schodech.
Tadeáš zrovna spal v kočárku, tak se nám docela pronesl. Cestování s kočárkem má spoustu výhod – velký úložný prostor, na spánek je pohodlnější než nosička a zároveň je to poslední dobou i velká hračka – Táďu hodně baví, když ho může tlačit a ujde tak i docela dlouhý kus cesty. Ale běda když chceme jít jiným směrem nebo když zastavíme. To se začne dost rozčilovat, že je skoro lepší jít tam, kam chce on.
Občas může být ale kočárek i na obtíž, v Japonsku je všude hodně schodů bez dostupného výtahu, v šinkanzenech, autobusech a tramvajích ho často musíme skládat a někam nacpat. Ve stísněných prostorech je to občas trochu boj.
Cestování s dítětem, kterému je rok a pět měsíců, je kapitola sama pro sebe. Co se týče jídla, máme štěstí, že Tadeáš miluje rýži, rýžové sušenky a polévky. Většina jeho jídelníčku se skládá právě z těchto věcí. Ani jsme neuvažovali o tom, že bychom kupovali skleničky a přesnídávky s připraveným jídlem. Tadeáš rozhodně nestrádá a jí celkem vyváženě, jen v potravě je víc soli, než je zvyklý z domova.
V restauracích a jídelnách někdy rušíme ostatní hosty, ale zatím si nikdo nikdy nestěžoval, ani se nijak nepohoršoval. Japonci jsou hodně tolerantní a děti mají rádi. Všude, kde jsme zatím jedli, dostal Tadačan svou vlastní plastovou mističku, talířek, hrníček s vodou a mini příbor. Je tu normální, že dítě jí s rodiči, kteří mu část svého jídla přendají do jeho nádobíčka.
Bohužel jakmile před Tadeáše někdo postaví nádobu s vodou, začne bláznit, vodu vylévat všude kolem, hlavně na sebe. Když mu ji pak sebereme, začne velká scéna. Má-li svou náladu, musíme se co nejrychleji najíst, zaplatit a prchnout. Ale většinou se to nějak dá zvládnout.
Zpátky k „Brokátovému mostu“ – přešli jsme na druhou stranu řeky, kde je spousta parků, zahrad, fontánek, svatyní a pěkných zákoutí. Specialitou Iwakuni jsou bílí hadi, kteří se prý nevyskytují nikde jinde na světě – je to nějaká anomálie. Mají jich několik v teráriích, ostatní jsou naložení v lihu.
Po osvěžující procházce jsme se přesunuli vlakem a trajektem do Mijadžimy – ostrova s obrovskou červenou bránou torie, která bývá mnohdy považována za jeden z hlavních symbolů Japonska. Rozhodně prý bývá nejfotografovanějším japonským místem.
Podobně jako v Naře se zde volně ulicemi procházejí jelínci šika, Tadeáš by se s nimi rád družil, tak jsme ho museli trochu krotit. Kromě jelínků se velkou atrakcí staly školačky v uniformách, které se mohly z Tadeáše zbláznit nadšením.
Odpoledne byl odliv a tak se k velké bráně dalo dostat téměř suchou nohou, všude kolem seděly na bobku Japonky v gumákách a motyčkami vykopávaly mušle. Bylo jich tu mraky – jak mušlí, tak sběraček.
Měli jsme štěstí, že zrovna dnes večer se konala ve svatyni Icukušima slavnost, pořádá se jen dvakrát ročně. Místní mniši předvádějí tradiční tance bugaku – v překrásných barevných kostýmech za doprovodu nejstarší tradiční japonské hudby. Příliv, který postupně zaléval zátoku a v ní krásně nasvícenou torii vodou, umocnil toto pozoruhodné představení.
Byla už docela zima a nejvyšší čas dát Tadeáše spát, tak jsme se rychle vrátili do Hirošimy. Zítra se přesouváme do vesnice Cumago.
Cumago a Magome – úsek staré cesty Nakasendó
Musím trochu poupravit první zápisek z Hirošimy, že tramvaje ve městě fungují dobře. Bohužel ne vždy a dnes ráno jsme se o tom přesvědčili, když jsme pospíchali na vlak. Tramvaj neustále stála na všech semaforech, tak jsme na nádraží přijeli tři minuty před odjezdem šinkansenu a než jsme se propletli přes všechny turnikety, eskalátory a Japonce, tak nám vlak ujel před nosem. Nicméně jsme zjistili, že vlakem, jedoucím o hodinu později, stíháme plánovaný přípoj do Nagisa, takže se vlastně nic nestalo.
Přes turistické centrum v Cumagu jsme sehnali ubytování a odvoz z nádraží. Bydlíme nedaleko Cumaga, bývalé poštovní stanice na staré cestě Nakasendó z období Edo.
Zachovaly se tu staré domy, obchůdky – přes den vesnice funguje jako žijící skanzen, auta sem nesmějí, dráty elektrického vedení jsou vedeny tak, aby nebyly vidět. Bydlíme v soukromí v minšuku Cutamuraja, s námi je tu jen turistický páreček z Austrálie a dvě starší Japonky, které se o nás starají. Je to klasický starý dům s tatami, posuvnými dveřmi, otevřeným ohništěm a dřevěným ofurem. V pokoji máme verandu, z níž je kouzelný pohled na alej rozkvetlých sakur a k tomu máme naplno puštěný šum řeky.
Po příjezdu jsme si dali čaj a vyrazili ještě na procházku, během níž přestalo pršet. Došli jsme až do Cumaga a prohlédli si starobylé domy a uličky bez turistů. Za celou dobu jsme potkali asi jen tři domorodce, z nichž jeden prodával zatočené výhonky kapradí.
Šli jsme kolem domu, který měl ve znacích napsáno Marutaja – tedy Podnik u Marty. Stejnými znaky – kulatý a pole – jako mám na razítku, které jsem si koupila v razítkárně v Tottori.
Když jsme přišli domů, oheň už plápolal. Večeře byla opulentní, k tomu šálek domácího nefiltrovaného sake, ofuro. Tadeáš usnul bez řečí. Zítra má být slunečno.
Ráno nás probudila stařena když na verandě našeho pokoje otevírala dřevěné posuvné dveře, aby nám řekla, že za chvíli se podává snídaně a venku je slunečno – mraky prý táhnou na Tokyo, z čehož měla potměšilou radost. Snídaně byla zase pestrá a vynikající, ryba naložená ve sladké sójové omáčce chutnala jako dezert.
První autobus do Magome jel před půl jedenáctou, tak jsme se ještě prošli po okolí. Hned vedle domečku, ve kterém bydlíme, je spousta sádek s různě velkými rybami. Kousek dál už jsou rýžová a zeleninová políčka, sem tam i čajové keříky. Došli jsme k jedné větší zemědělské usedlosti, kterou strážilo asi pět psů „šiba“. Sice na nás ze začátku štěkali, ale byli přítulní a nechali se hladit.
Pak jsme nasedli na autobus, nechali se vyvézt nahoru do Magome, které jsme si celkem rychle prohlédli, sluníčko už svítilo naplno, počasí nám dneska přálo.
Koupili jsme si na cestu svačinu a sake a vydali se na 7,5km dlouhý trek přes sedlo do Cumaga. Je to úsek staré cesty Nakasendó a příchozí si opravdu připadá jako za časů starého Eda. Bambusy, sakury, políčka, lesy; pocestní chodí se zvonečky, aby plašili medvědy, kterých je tu prý požehnaně. My vyrazili bez nich, Tadeáš je asi plašil dostatečně, protože se žádní neobjevili.
Na pěkném slunečném místě jsme posvačili, o kousek dál nás pohostil Japonec čajem s naloženým sakurovým květem, sušenkami a švestkovým likérem, tak jsme prohodili pár slov s dalšími pocestnými a šli dál. Nedaleko cesty jsou dva větší vodopády – mužský a ženský.
Mužský byl mohutnější, prudší a víc stříkal vodu, ženský je trochu nevýrazný, ale má své kouzlo.
Tadeáš ušel celkem dlouhý úsek po svých, možná i dva kilometry. V Cumagu to žilo víc než včera, ale ne nějak výrazně. Tak jsme vyrazili do venkovního onsenu Kisodžikan rotembura nahoře v kopcích, ze kterého je krásný výhled po okolí a na kvetoucí sakury, které jsou v této oblasti zrovna v plném rozpuku.
Tadeáš dovnitř nesměl, tak jsme se s Petrem vystřídali v hlídání. Tadeáše hodně bavilo schovávat autíčko v zamykacích skříňkách, pak si hrál s japonským vrstevníkem, tak si to užil po svém.
V onsenu měl člověk několik možností, jak si proproudit krev v těle – v sauně nebo ve čtyřech různých nádržích s horkou vodou – dvěma vnitřními, dvěma venkovními. Venku v obrovské dřevěné kádi s vířivkou a v bazénku s velkými kameny. Dostatečně jsme se prohřáli a akorát došli na poslední autobus naším směrem – řidič nás vysadil kousek od našeho domečku. Večeře byla skvělá – co mistička, to delikatesa, je zajímavé, že často se tu vyskytuje bramborový salát. To by jeden nečekal.
Alpine route
Stařena nás zase vzbudila posunováním dveří, po snídani nás odvezla autem na nádraží a osobně dohlédla na to, že jsme nastoupili do správného vlaku.
Obloha úplně azurová, výhledy na tyrkysovou řeku, která protéká údolím Kiso byly nádherné. Vystoupili jsme na Šinano Ómači, koupili si lístek na cestování po Alpine Route, což je série dopravních prostředků. První byl autobus do Ogizawy, kde jsme nechali batohy a kočárek a přestoupili do trolejbusu, který se vyšplhal tunelem do Kurobe Dam k veliké přehradě.
Vylezli jsme na vyhlídku a pokračovali v maratónu – nacpali jsme se do přeplněné lanovky na vrchol Kurobedaira v nadmořské výšce 1828 metrů. Tam jsme se trochu zasekli, do další lanovky se vejde jen několik desítek lidí a čekatelé zde byli naštosovaní.
Dalo se jít ven na vyhlídku a také na zasněžené prostranství. Sluníčko pražilo, tak bylo celkem teplo, Tadeáš pobíhal a tu hodinu a čtvrt jsme nějak ukrátili. Výhled z lanovky byl pak úžasný, z hory sjížděli lyžaři a snowboardisté a do kopce vykreslovali krajkový vzor, na některých místech byla vidět lavinová pole.
Lanovkou jsme dojeli na Daikanbo – v nadmořské výšce 2316 metrů a tam jsme přesedli na další trolejbus, který nás tunelem dovezl do našeho cíle – Murodo – ve výšce 2450 metrů. Tady jsme se prošli po stezce s výhledem na vrcholky a hlavně koridorem, proraženým ve sněhu, který je místy až 15 metrů vysoký.
Člověk cítí chlad jako ve velkém mrazáku, naštěstí bylo pořád krásně slunečno, tak jsme nezmrzli. Zpáteční cesta byla rychlá, jednotlivé dopravní prostředky na sebe navazovaly a výhled byl stále nádherný. Tadeáš zvládl celý den velmi dobře, na to, že spal jen asi půl hodiny v nosičce, byl většinu času v pohodě a kromě pár výjimek se moc nevztekal.
V Šinano Ómači jsme nakoupili jídlo do vlaku a za hodinu jsme byli v Macumotu. Ubytovali jsme se v hotelu Richmond, kupodivu tento luxusní hotel není vůbec drahý. Táďa dostal dětský balíček s pantoflemi, kartáčkem a hračkami. Nebylo těžké ho uspat, hory a celodenní náročný program ho musely vyčerpat.
Makakové v Džigokudani
Dneska jen krátce. Dopoledne jsme se vydali za makaky, kteří si oblíbili v horách místo nazvané Džigokudani, kterým protéká řeka a zároveň i horké prameny.
Cesta od autobusu trvá necelou hodinku, jde se lesní stezičkou nad řekou. Opicím se tu očividně dobře daří, byla mezi nimi spousta mláďat, kteří se pošťuchují, honí a občas pěkně vřeští.
Ve vlaku celá naše rodina vytuhla, málem jsme nestihli vystoupit. Po návratu jsme si prohlídli Macumoto, majestátný hrad je na nádherném místě, obklopen vodním příkopem, sakurami, v pozadí svítí vrcholky Alp.
Tadeáš se v parku pod sakurami chvíli družil se stejně starou holčičkou jménem Aoi (Modrá) a vyměňovali si sušenky.
Během procházky kolem řeky jsme zaslechli zvuk šamisenu a chvíli postávali před obchodem, odkud se zvuky linuly. Majitel, který v obchůdku seděl, nás pozval dál, předvedl nám různé nástroje – šamiseny i kota a na jeden šamisen nám zahrál. Pak nás ještě pozval nahoru na hodinu šamisenu (odtamtud se linuly zvuky).
Mistr a studentka seděli naproti sobě a hráli v unisonu pěknou, ale docela složitou melodii. Pak jsme ještě prohodili pár slov s mladíkem, který šamiseny vyrábí, a protože už bylo docela pozdě, zašli jsme na večeři – jakisoba, jakitori a krevety v čili omáčce a rychle na pokoj uložit Tadeáše.
Pětibarevná jezera na Bandai Asahi a přesun do Tokya
Čtyřhodinový přesun utekl jak voda, jeli jsme čtyřmi vlaky – z čehož dva byly šinkanzeny, Tadeáš docela dlouho spal, pak jsme jedli a za chvíli jsme byli v Inawaširu – výchozí stanice k výletům na Bandai Asahi. Tam jsme nechali batohy a kočárek a odjeli autobusem na zastávku Gošiki-numa Iriguči.
Když jsme vystoupili, trochu jsme se lekli, protože zastávka vypadala zcela opuštěně, nikde žádné ukazatele a mapy jen velmi nepodrobné a pochybné. Ale když jsme se prošli kolem, našli jsme, co jsme hledali. Jen nás trochu zarazilo, že cesta vede asi půlmetrovým sněhem, na to jsme neměli vybavení. Naštěstí to byl jen malý úsek k parkovišti, odsud byly cesty více méně vyšlapané. Sníh i bahno byly sice všude, trochu jsme si do bot nabrali, ale za tu krásu to stálo.
Pětikilometrový trek vede kolem jedenácti jezer a jezírek, nazvaných Jezera pěti barev. Od jasně tyrkysově modré, přes tmavší tyrkysovou, tmavě modrou, zelenou a červenou. Barvy způsobují minerály, které vynesl na povrch výbuch sopky Bandai. Turisté se vyskytovali jen na začátku a na konci, málokdo šel trek celý, tak jsme si užili pohodu a klid.
Sluníčko trochu vykukovalo z mraků, přes veškerý sníh kolem a nadmořskou výšku bylo teplo – jen na tričko a mikinu. Jak taje sníh, je všude spousta potoků a potůčků, kolem nich raší různé rostliny. V jezerech se odrážejí okolní vrcholky hor, stále ještě zasněžené. Byla to opravdová nádhera. Tadeáš v nosičce znovu usnul, takže byl pak odpočatý a veselý. Autobus nazpátek přijel akorát, když jsme došli k zastávce, stejně tak i navazující vlak do Aizu Wakamacu.
Ubytování se podle mapy zdálo celkem blízko u nádraží, tak jsme se vydali pěšky. Později se ukázalo, že jsem našla minšuku vzdálené od stanice asi 5 kilometrů, protože jsem nevzala v potaz měřítko mapy. Ale bylo příjemně, nic nás nehonilo, tak jsme se alespoň pěkně prošli. Stálo to za to, pokoj je útulný a velký, jídlo vynikající a ofuro také pěkné a prostorné.
Ráno jsme si prohlédli Aizu Buke Jašiki – samurajskou rezidenci. Původní byla zničena během války Bošin, kopie se skládá z 38 místností, je tu k vidění mimo jiné i samurajský záchod.
Pod latrínou je zaparkovaný dřevěné nosítko, které služebnictvo okamžitě po potřebě odvezlo, aby bylo vše čisté a voňavé. Také je zde 160 let starý mlýn na čištění rýže a zahradní čajovna, postavená podle pravidel Sen no Rikjúa.
Foukal silný, studený vítr, tak jsme byli rádi, když přijel autobus, který nás dovezl na nádraží. Cesta do Tokya uběhla rychle, Tadeáš spal skoro dvě hodiny. Jeli jsme se ubytovat do Guesthouse Jadoja. Kancelář je od místa, kde bydlíme, asi 17 minut chůze, což nás trochu překvapilo. Bydlíme v klidné vilové čtvrti ve dvoupatrovém domku, ve skromném a omšelém bytě jsou dva pokoje, ten druhý obývají dva Švédové.
Po aklimatizaci jsme se rozjeli na Haradžuku, nechali vylítat Tadeáše v Jojogi parku u svatyně Meidži a pak si projeli rušné ulice až na Šibuju, kde jsme se najedli v nudlárně pod mostem, ve kterém jsem si už kdysi nudle dávala.
Sumó a déšť
Už v noci začalo pršet a pršelo celý den. Dopoledne jsme zkusili navštívit jeden z klubů/stáje sumó, kde každý den dopoledne mají sumáci tréninky. V jedné stáji nás odmítli, další jsme měli problém najít, až jsme nakonec uspěli. Tadeáše jsme museli nadopovat rýžovými sušenkami, aby nerušil. Zápasníků zde bylo osm a trenér za celou dobu, co jsme tam seděli, nic neřekl.
Trénink byl zajímavý, pro některé sumáky očividně dost vyčerpávající. Docela jsme koukali, jak blízko od nich jsme mohli sedět a všechno sledovat. Byli jsme vymrzlí, během noci se dost ochladilo, tak jsme museli najít nějakou indoorovou aktivitu. Proto jsme zašli do Tokijského národního muzea v Uenu, kde mají největší sbírku japonského umění. Tadeáš ze začátku dost rušil, pak se nám ho podařilo uspat, tak jsme si v klidu mohli prohlédnout nádherné exponáty. Mě stále nepřestanou fascinovat sošky haniwa, dogú a zvony dótaku.
Poté jsme zašli na oběd. Když jsme si prostudovali lístek, zjistili jsme, že jsme v čínské restauraci. Zůstali jsme a nelitovali – byla to čínská restaurace v japonském stylu a dobře jsme se najedli. Pak nákupy věcí, které povezeme domů, sušení promoklých věcí a částečné balení. Večeře doma – sašimi, suši a jiné dobroty, musíme si to ještě před odjezdem užít.
Pachatel se vrací na místo činu
Petr brzy ráno vyrazil na rybí trh v Cukidži, my s Tadeášem jsme si chvíli pohráli doma a pak i venku. Celý den mrholilo, což byl posun od včerejška, kdy pršelo chvílemi dost silně. Po desáté hodině jsme došli do kanceláře Jadoja, abychom vyřídili náš check-out.
V téhle firmě asi neradi vstávají, protože první zaměstnanec dorazil v 10.20. Je trochu legrační, že jsme museli při check-inu zaplatit tři tisíce jenů kauci za klíče, kterou nám dnes vrátili, přestože jedeme až zítra a klíče i povlečení máme stále u sebe. Museli by o víkendu brzy ráno do práce a tak nám raději věří, že všechno v pořádku vrátíme.
S Petrem jsme se potkali doma a vyrazili do Asakusy. Vystoupili jsme v Uenu, po cestě uspali Tadeáše, v ulici Kappabaši nakoupili japonské mističky a další potřeby do kuchyně, v Asakuse dokoupili zbytek a zašli na vynikající kaitenzuši. Pak jsme dojeli na Azabu-džúban, prohlédli si dům, ve kterém jsem bydlela – sousedství se za těch pět a půl let dost proměnilo – hned naproti vyrostly dva mrakodrapy.
Pak letmý pohled na Tokyo tower, procházka ulicí, po kterém jsem chodila do práce a vypuštění Tadeáše u velkého pavouka na Roppongi hills. Na Roppongi jsem byla zvědavá asi nejvíc; Almond café, kde jsem trávila hodně času, je v rekonstrukci, v budově, kde sídlil klub Monte Carlo, kde jsem pracovala, je teď restaurace a na bývalém staveništi naproti klubu teď stojí spousta výškových budov. Pak ještě krátká zastávka na Šindžuku, poslední nákupy – zbylo nám jen 6 jenů. Vezeme si toho domů dost – ať žije stojenový obchod!
Malá bilance – Tadeášovi během čtyř týdnů v Japonsku vyrostly dva zuby, začal říkat slovo „máma“ (doteď říkal nám oběma „táta“). Přes všechny obavy, jak to cestování bude snášet, to bylo až na pár výjimek naprosto v pohodě. Ztropil pár scének, ale to děti občas dělají, zvlášť, když jsou unavené, takže se to toleruje.
Ztratili jsme jen pár věcí, hlavně Tadeášovy propriety, dvakrát jsme v hotelu něco zapomněli – flashku a nabíječku na baterky – z obou míst nám je poslali sem do Tokya, takže paráda. Chytli jsme trochu studené jaro, ale na těch místech, kde jsme potřebovali mít hezké počasí, jsme ho měli. Viděli jsme, co jsme chtěli, místy jsme byli překvapeni, že to tak hladce klaplo.
Jídlo je levné a výborné, cestování vlakem je snadné a rychlé, zvláště v šinkanzenech. Japonci jsou velmi družní a přátelští, v Tokyu je to trochu jiné, ale záleží na lokalitě. Samozřejmě komunikace byla vždy snadnější díky Tadeášovi, který na sebe přitahoval pozornost. Slovo kawai (roztomilý) říkaly nejen náctileté holčičky a novopečené maminky, ale i starouškové a na první pohled zakabonění sararímani.
Samozřejmě, že pomohlo i to, že jsem si mohla s domorodci popovídat, sice jsem jim nerozuměla všechno, ale na denní komunikaci to stačilo a spoustu věcí nám to usnadnilo.
Sajónara
A jsme zpátky v Čechách. Cesta proběhla bez problémů, zavazadla dorazila, převoz nepřežilo jedno sakečko a teploměr. Tadeáš se rýže nepřejedl a stále je to pro něj nejoblíbenější potravina. Tak snad zase brzy v Žaponsku.
Nejnovější příspěvky:
Chodím do škol a školek s workshopem Laboratoř Zelené Niny, který je o zelenině, se zeleninou a zde se stávám Zelenou Ninou. To jméno už ke mně přirostlo.
Dospělým nabízím od podzimu 2023 kraniosakrální ošetření.